aneb jak se z milovnice sýrových okrajů stala skoro-salátová bohyně
Den 1: Jsem ready jak nikdy!
Ráno vstávám s nadšením. Dneska je ten den, kdy začínám nový život – bez pizzy, bez výmluv, bez mastnýho čela. Snídaně? Ovesná kaše s chia, banánem a trochou naděje. Oběd? Salát jak z Pinterestu. Večeře? Mrkev a litry vody. Jo a… večer samozřejmě brutálně čumím na pizzy na Instagramu. 😅 Ale nepodvádím! Držím se.
Den 3: Hranice vůně
V práci si kolega ohříval čtyřsýrovou pizzu. To aroma se vleklo kanclíkem jak duch svatý. Zatímco on si ládoval kousek za kouskem, já jsem cucala hummus s mrkvovýma tyčkama. Vevnitř jsem brečela. Venku jsem dělala silnou. Ale ty okraje... voněly jak moje minulý já. 😭
Den 5: Okurka mě už nedojímá
Doma jsem našla v mrazáku pizzu. Tu starou dobrou – tenká kůrčička, rajčatovej základ, mozzarella… skoro jsem si k ní čuchla. Ale pak jsem ji hodila do pytle a poslala do exilu. V hlavě mi znělo: „Silná žena se nedá svést těstem.“ A tak jsem si radši udělala pečenou brokolici. (Což je jako pizza, když máš covid a necejtíš chuť ani vůni.)
Den 7: Smoothie bahno a špenátová extáze
Dneska jsem měla smoothie ze špenátu, spiruliny a matcha. Vypadalo to jak jezírko v lese. A chutnalo? Asi jak ten mech okolo. Ale dala jsem to. S přivřenýma očima a představou, že je to pistáciovej shake z kavárny, kde obsluha nosí legíny a vyvolává „Kristýnko“ místo „Další!“
Den 10: Pizzová noční můra
Zdálo se mi, že jsem ve vířivce... s pizzou. Jo. Doslova. Já a pizza. Sama. V bublinkách. Byla krásná, křupavá, s extra sýrem. Pak jsem se probudila. A měla jsem snídani – jablko. JABKO! 🍏 Skoro jsem si šla lehnout zpátky, ať ten sen pokračuje. Ale ne. Vzala jsem to statečně. Udělala jsem si tofu se zeleninou a připadala si, jak když místo Netflixu dobrovolně čučím na ČT2.
Den 14: Můj nový vztah – já & šmakoun
Salát už není nepřítel. Dokonce jsem se přistihla, že si ho aranžuju na talíř jak foodblogerka. Šmakoun na kari? Mňam. Skoro jako kuřecí kung-pao bez kuřete, chuti a radosti, ale přesto... překvapivě cajk. Cítím se lehčí, kůže mi víc září a dokonce jsem si všimla, že mě nebaví scrollovat pizzu tolik jako dřív. (No, jen trošku.)
Den 17: Dala jsem si kousek... a svět se nezbořil!
Doma si objednali pizzu. Vůně, která by svedla i mnicha. A tak jsem si řekla: "Dám si jeden kousek. A bude to slavnostní." Dala jsem si. Pomalinku. Se vším respektem. A víš co? Bylo to fajn. A tím to skončilo. Žádný přežrání. Žádný výčitky. Prostě rovnováha. 🙏
Den 21: Už mě pizza nesvádí (tolik)
Dneska jsem šla kolem pizzerie a... jenom jsem si čuchla. A šla dál. Ne jako dřív, kdy jsem skončila s rukama plnýma kartonů. Ne. Já jsem si pak doma udělala salát se sýrem a quinoou a necítila jsem se, že bych něco obětovala. Cítila jsem se... svobodně! (Teda až na to, že večer jsem si stejně dala proteinovou tyčinku s čokoládou, protože čokoláda je život.)
Závěrečné přiznání: Nejsem dokonalá. Ale sakra jsem dál než na začátku.
Pochopila jsem, že dieta není vězení. Že není potřeba si všechno zakazovat. Že pizza není ďábel. Je to jen jídlo. A já mám na výběr. Někdy si dám špenát. Někdy kousek pizzy. A obojí je v pořádku, když to není úlet na celou pekárnu.
📝 Rady dietářkám od dietářky:
🌱 Nepiš si zakázaný seznam, ale seznam vítězství.
💃 Hýbej se, ale kvůli sobě. Ne proto, že „musíš spálit dortík.“
🍕 Když už ujedeš, tak si to užij. A druhej den pokračuj. Žádný "už to je jedno".
📓 Piš si deník. Uleví se ti. A pobavíš se, když ho za rok otevřeš.
👑 Jsi královna svého talíře. A královny mají styl.